Dekožrout

Nikdo přesně neví, kde, ale polárnící vědí, že uprostřed Antarktidy žije Dekožrout. Proto se tam ani moc lidí nikdy nedostane: dřív, než dosáhnou polárního kruhu, Dekožrout jim sežere všechny pokrývky a deky a spacáky, a pokud nechtějí umrznout, musí se vrátit zpět, někam do tepla. Potíž je v tom, že dekožrout je bílý jak sníh, plíží se tiše závěji a vypadá jak sněhový jazyk: a člověk kráčející polárním kruhem nemůže kontrolovat každý závěj. A tak se Dekožrou tiše skrývá ve sněhu a čeká, až si polárníci rozbalí své stany a zavazadla, a jen co zmerčí deku, ham! Sežerou ji.
Ovšem, jednoho dne se na polární kruh vypravil i Martin, z Lomnice. Martin o Dekožroutovi slyšel, a rozhodl se, že ho zkrotí a posadí do ZOO. Sbalil si sedm čokolád, pět dek a tři spacáky, a vypravil se na polární kruh. Jen co se dostal kousíček k polárnímu kruhu, zmizela mu deka. Pak druhá, třetí a čvrtá. Pak se Martinovi stratil spacák. Zakroutil se tedy do zbylé deky, vsunul se do dvou spacáků a čekal na Dekožrouta. A Dekožrout přišel. Kráčel velice potichu, byl bílý jako sníh a taky chladil. Priplížil se ke stanu, opatrně vlezl dovnitř přes zips a zakousl se do spacáku. Nejdřív jen trocha, pak otevřel ústa a udělal ham! a spacák i s Martinem byl tam. Dekožrouta nenapadlo, že ve spacáku by mohl být člověk, a tak se rozkašlal, protože Martin byl samá kost a Dekožroutovi uvízl v krku.
"Ech, phech, fuech, bleaaa!" zavrčel Dekožrout a vyplivl Martina ven.
"Co má být zase tohle? Chtěl jsi sežrat mou deku?" rozčilil se Dekožrout.
"Ty jsi chtěl sežrat mně!" odvětil Martin.
"Já lidi nežeru. Jsem Dekožrout."
"A to já vím. Už jsi mi sežral několi dek, co jsem tady."
"Tak proč jsi ještě tady? Proč nezůstaneš někde v teple, teplíčku, při ohni? Víš, proč žeru deky? Protože vy, lidé, máte oheň. A já jenom ty deky, co mi sem přinesete. "
"Ale nikdo ti sem deky nenosí!" ohradil se Martin.
"Že ne?" podivil se Dekožrout. "A proč sem lidi teda choděj?"
Martin převrátil oči. "Chtějí se podívat na severní pól."
"Ajéje," pravil Dekožrout, "tady přece není co k vidění. Sníh, zima, nic víc.To já bych se chtěl podívat někam na jih."
"Jdi."
¨"Jdi, jdi, to se ti řekne, jdi. Ale co já tam budu jíst? Všechny deky a spacáky jsou přece tady, na severu, kde je zima."
"A to by ses divil," řekl Martin. "Na takové Sahaře, kde je přes den největší horko na celé Zemi, je v noci taková zima, že se velbloudům voda hrbech proměňuje v led."
"Vážně?" podivil se Dekožrout. "Mají tam deky?"
"Mají deky z velboudí vlny."
Dekožrout sešpulil rty. "A ty bys mně tam vzal?"
Martin se usmál. "Což o to, já tě vemu, ale kdo bude strážit Severní Pól?"
Dekožrout mávnul rukou. "Co tam po pólu. Nikdo sem již nechodí. Je mi tady otupno."
Martin se usmál, podal Dekožroutovi ruku a spolu se vypravili na Saharu.
A od tý doby žije Dekožrout v poušti: Martin mu zaobstaral stádo velbloudů, Dekožrout si z jejich srsti vyrábí velbloudí deky, a někdy, když je turistům příliš horko, vypráví historky o polárním kruhu a strašidelném Dekožroutovi.
A od tý doby se na Severní Pól se byly podívat stovky lidí a neumrzli, protože jim nemizli deky ani spacáky, a já vyprávím tenhle příběh, aby se vědělo, že to právě díky Martinovi z Lomnice. Aby se vědělo, že je to hrdina.

Dobré ráno, Maťko.